4 years ago Hledáme stážisty z posledních ročníků středních a vyšších škol. Aktuálně na červenec 2013. Stáž je placená...
9.5.2013

Co dělat, když přijdu o práci

 V případě, že Vás kdokoliv osloví jménem pořadu Suma sumárum s nějakou „výhodnou“ nabídkou, jedná se o podvod. Žádná firma takové pověření nemá.

Strach obchází městy i vesnicemi. Není už místo v zemi, kde by se lidé nebáli o práci.

Ani Praha už není místem, kde práci najde opravdu každý. Tedy ten, co chce pracovat třeba v jiném oboru a za podstatně méně peněz, ten práci najde. Ideální je, když není vysokoškolák po škole, nebo žena kolem padesátky. Tak abychom nebyli tolik depresivní, práce sice je, ale jak pro koho. Nerozumíte? Dívejte se na příběhy Lukáše a Jardy, ale také podnikatelky Hanky, jak hledali, nebo stále ještě hledají práci.

 

 

Učit se! Učit se! Učit se!

 

Tento výrok známe všichni velmi dobře. A kdo ho řekl, víme také. Možná to byla jediná pravdivá věta člověka, o kterém nás ve škole učili snad v každém předmětu.

V tom měl Lenin jistě pravdu, že člověk vzdělaný a lačný po vědomostech, bude pro společnost zajímavější, než někdo, kdo jen líně sedí za pecí a nedělá nic.

Každý rodič vidí své dítě jako génia, kdo řekne, že to tak není, lže. Proto jsme všichni slýchávali doma, uč se, budeš se mít líp. Najdeš si dobrou práci, bude o tebe zájem rozhodně větší, než o člověka, který na sobě nepracuje…

 

 

Chyba lávky

 

Lukáš je mladý muž, který to v životě neměl zrovna lehké. Maminka ovdověla a o dva kluky se musela starat sama. Lukáš, který pochází z Ústí nad Labem, ale maminku nenechal v nejistotě a spolu s bratrem i jako velmi mladí kluci pomáhali, jak mohli. Také tím, že studovali a dělali jé radost, že už brzy budou na vlastních nohou a tím jí nejvíce pomohou…., když budou samostatní. „Věděl jsem, že chci studovat ekologii, vyrůstal jsem na sídlišti v Ústí, ve městě, které dýchalo vzduch, který by se dal krájet. Už jako malého mě vše, co se týkalo kultivace krajiny, revitalizace míst zajímalo a bavilo, měl jsem rád chemii a učení mi prostě vůbec nevadilo. Když ještě žil táta, podporoval mě v mých plánech do budoucna jít studovat ekologii i na vysokou. V devadesátých letech, kdy jsem vyrůstal, to vypadalo, že tento obor dostane zelenou a já se nikdy nebudu bát o práci.“

Jenže, chyba lávky. „Už během posledního ročníku vysoké, jsem začal v Ústí hledat práci, obcházel jsem instituce, které mají něco společného s ekologií, obnovováním krajiny, likvidací odpadu…… Všude jsem klepal marně. Odpověď zněla, přijďte až po promoci, zatím vám nemůžeme nic slíbit. Jenže po promoci jsem dokonce s sebou nosil diplomku na téma „Můj domov krásnější“, kde bylo jasné, že chci pomáhat místu, kde jsem doma a odkud nechci za prací utíkat.“

 

 

Nemáte praxi!

 

„Nikam mě nevzali. Prý nemám dostatek praxe a ani to, že jsem se v uplynulých letech podílel na různých konkrétních projektech, které byly v praxi některými podniky využity, tak ani to nestačilo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Maminka mi doslova upekla buchty a řekla, „ Lukáši, Praha není daleko, tam práci najdeš, zkus to.“ Nechtělo se mi, ale nechtěl jsem chodit na úřad práce a každý týden slyšet, že práce pro mě prostě není. Nechápal jsem to. Ale nemohl jsem být závislý na mamince, měla svých starostí dost.“

 

Světýlko na konci tunelu

 

Lukáš si našel s několika kamarády podnájem a začal v Praze chodit na všechny možné brigády, aby tu mohl žít a hlavně hledat práci. „ Proč jste nehledal práci v Ústí,“ znělo z úst mnoha zaměstnanců firem, které jsem v Praze začal obcházet…. „Odpověď mi nevěřili a tak jsem šel o dům dál. Poslal jsem asi dvěstě životopisů, zaevidoval jsem se na všechny pracovní internetové portály, každý den od rána sedím na internetu a hledám práci, pro kterou jsem tak rád studoval. Mě škola strašně bavila a věřil jsem, že když se co nejvíce naučím a budu mít zájem pracovat, že práci najdu.“

 

 

Konkursy

 

„Nikoho jsem v Praze neznal. Když jsem viděl v novinách inzerát na pozici, kde jsem vše splňoval, nelenil jsem a ohlásil jsem se na konkurs. Někdy mě vlídně přijali, někdy i vyslechli a pak jsem dostal po čtrnácti dnech vyrozumění, že lépe vyhověl jiných uchazeč. Byl jsem na tom špatně, když mi začaly chodit automatické odpovědi na můj email, že bohužel, že nesplňuji požadavky a když to přišlo každý den pětkrát, hledal jsem už chybu v sobě.“

 

Budu popelářem !

 

„Napadla mě spásná myšlenka. Přihlásím se k popelářům a budu v oboru a časem v té velké odpadové firmě najdu práci, kterou hledám. Oni uvidí, že umím pracovat.

Odpověděl jsem na několik inzerátů a radostně čekal, že už brzy budu mít práci a nezblázním se z toho, že nemám nic.“ Lukáš se docela těšil, že tohle musí přece vyjít. „Odepsali mi. Vážený pane, bohužel nesplňujete podmínky výběrového řízení na pozici, kterou jsme již obsadili vhodnějším kandidátem. Zavolal jsem kamarádům, že končím. Práci nenajdu a mám depresi z toho, že nic neumím. Byla to dlouhá noc, vypil jsem vše, co teklo a na konci kocoviny mi došlo, že místa sice jsou, ale ta co hledám, jsou předem dobře rozdaná a na ty ostatní nemám. Tedy nemůžu být v Praze ani popelář. Tudy cesta nevede.“

 

 

Žiju ze dne na den a čekám na zázrak

 

Míša Dolinová: „Kdybych přišla o práci, bylo by to zlé, mám dospívající holčičky, pořád něco potřebují, mám hypotéku na bydlení a to by byl další problém. Asi bych hledala práci i mimo obor, prostě bez práce se žít nedá a moc lituju lidi, kteří se do takové situace dostali.“

„Beru všechny brigády a stále hledám, jsem dva roky po škole a nejsem nic. Kdyby mě někdo chtěl zaměstnat, budu za práci rád a nemám přemrštěné finanční podmínky. Umím žít s málem. Stačil by mi plat tak patnáct, sedmnáct tisíc měsíčně hrubého. Je mi dvacet šest let a moc bych chtěl něco dokázat.“

Uvidíte nejen příběh Lukáše, ale i jiného absolventa, Jardy, který také hledá práci, ale i portrét padesátileté Hanky, ženy, která na prahu těchto let přišla o práci o manžela

a musela začínat úplně sama, aby se uživila i po padesátce, kdy firmy už o takovéto ročníky nemají zájem. „Jednoho dne mi manžel řekl, že už se mnou nemůže žít, rozvedli jsme se a já zůstala s holkama sama. Bylo mi zle, dopadl na mě věk, který už pro ženu, není právě přitažlivý, viděla jsem svůj život temně. Jenže jsem bojovník a nic jiného mi nezbývalo, než se postavit v životě před realitu, kterou zažívá nejedna žena po čtyřicítce. Ještě, že jsem měla dobrou práci v nadaci, připadala jsem si trochu užitečná a to mi pomáhalo. Holky dospěly a jednou, bylo to před Vánocemi, za mnou přišla vedoucí a dala mi výpověď. Místo, dostala mladší, perspektivnější. Na prahu Nového roku jsem si připadala opuštěná, neschopná, ale naděje, ta umírá poslední…….

Co udělala, jak si poradila. Co může nám všem doporučit, jak neztrácet naději?

 

Tyto příběhy uvidíte v pořadu Suma sumárum aneb Kde jsou mé peníze v neděli …… v 18:55 hod na ČT

více informací naleznete zde…

 

Při ukončení pracovního poměru nesmím zapomenout na

Zobrazit výsledek

Nahrávání ... Nahrávání ...

Share on TwitterShare on MyspaceShare via email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>