4 years ago Hledáme stážisty z posledních ročníků středních a vyšších škol. Aktuálně na červenec 2013. Stáž je placená...
9.5.2013

Zaměstnanci a zaměstnavatelé

 V případě, že Vás kdokoliv osloví jménem pořadu Suma sumárum s nějakou „výhodnou“ nabídkou, jedná se o podvod. Žádná firma takové pověření nemá.

Bez práce nejsou koláče, to jsme slýchali už jako malí, když nás z různých důvodů svazovala lenost, či nechuť cokoli udělat. Byli jsme malí a nechápali, co tím naši rodiče, či učitelé, myslí. Vyrostli jsme a smysl tohoto přísloví pochopili beze zbytku.

Jenže co když práce není?

Doba se změnila, ten kdo dnes nepracuje, nemusí být nutně hned líný, jen prostě nemá práci, které začíná být nedostatek. Také zaměstnavatelé využívají často různých fíglů, jak se svých zaměstnanců zbavit třeba ještě ve zkušební době. Ono se jim to prostě vyplatí. Jak se chránit? Jak vědět, co dělat, když o práci hodně stojíme a máme strach, že nás třeba propustí, i když jsme pracovali dobře?

Příběh Aleny z malého městečka s vysokou nezaměstnaností možná pomůže těm, co se jen prostě bojí ozvat.

 

 

Nejde sedět s rukama v klíně

 

Alena vystudovala střední školu a po maturitě si začala hledat práci. Marně. Odepsala na desítky inzerátů a buď jí odpověď nepřišla vůbec,  nebo odpověděl hromadný automat zaměstnavatele, že si vybrali lepšího uchazeče. Jenže Alena to nevzdávala.

„Nebavilo mě sedět doma a čekat, že se stane zázrak, pochopila jsem, že za prací budu muset vyrazit po svých. Když jsem u nás v Rožmitále pod Tremšínem práci nenašla, sedla jsem si na autobus a vyrazila do Prahy. Je to sice osmdesát kilometrů, ale složenky se platit musí a tak jsem doufala, že v Praze práci najdu. Město mě ale neoslnilo a pochopila jsem, že kořeny mám jinde a vrátila jsem se pokorně domů k nám do klidu.“

 

Zázrak

 

„Po zkušenosti v neklidné a nepřehledné Praze jsem opět začala hledat práci u nás

v regionu. Odjela jsem do pár kilometrů vzdálené Příbrami a vyšlo to. V jednou malém obchodě jsem začala prodávat nábytek a byla jsem šťastná jako blecha. Nebyla to sice práce, kterou bych přímo hledala, ale nechtěla jsem, aby mě někdo živil a tak jsem byla skutečně velmi vděčná, že mohu každý den sednout do mé staré škodovky a odjet za prací.“

 

Umyj okna!

 

Zprvu jsem si vůbec nepřipouštěla, že by bylo něco, co by mi v práci vadilo. Nábytek krásně voněl, zákazníci chodili, bylo mi moc dobře a už jsem se těšila, jak si  třeba po dlouhé době koupím něco hezkého na sebe. Byl podzim a začaly plískanice, trochu jsem nastydla, ale do práce jsem chodila dál. Bála jsem se, že bych o ni mohla ve zkušební době přijít. Jenže, přes své nadšení z vlastního přijmu, jsem neviděla, jak některé kolegyně nedělají nic, pokuřují a mě začínají jako služebně nejmladší „úkolovat“. Byl ošklivý podzimní den a venku sněžilo a pršelo, takový ten ledový mráz co štípe do tváří. Moje kolegyně, nevím proč, mi najednou řekly, abych si vzala kýbl a šla umýt výlohy. Namítla jsem, že je venku zima, sněží a že to je hloupost. Ale šla jsem, bála jsem se, že by si na mě mohly stěžovat mému nadřízenému.

 

 

Nemoc ve zkušební době

 

Dopadlo to zle. Ale když smůla smůlu má, tak se prostě nedá nic dělat.

Onemocněla jsem. Bohužel ve zkušební době. Když jsem tak doma v posteli přemýšlela, co se to vlastně v práci děje, došlo mi, že tam o mě nikdo nestojí, ani šéf, který se mě nezastal. Řešení bylo jediné, podat výpověď ve zkušební době, což jsem později také udělala. Hrozilo totiž, že mi ji dají oni a to jsem opravdu nechtěla. Zatímco jsem doma brečela do polštáře, že zase nebudu mít práci, napadlo mě, že bych mohla zkusit podnikat. Bavilo by mě mít malý krámek na náměstí, bavit se s lidmi co přicházejí, prostě mít něco svého. Jenže na to bych musela mít alespoň nějaké peníze pro začátek.

 

Na peníze nemáte nárok

 

Když jsem se zmátořila, zavolala jsem zaměstnavateli, že tedy končím ve zkušební době a přesně jsem si spočítala, kolik mám odpracovaných dnů a hodin. Jakoby mě polila studená sprcha, když na druhém konci telefonu zaznělo: „Nic vám nedáme, nemáte nárok!“  Tak to už jsem se naštvala, protože jsem si byla vědoma toho, že je to sprostá lež a poslala jsem do obchodu za mým zaměstnavatelem tatínka.

 

 

Líná a líná a jen samá škoda!

 

„Tatínek se rozjel do Příbrami, aby mi pomohl. Zná mě nejlépe a všechna martýria se mnou zažíval, když jsem celá nešťastná hledala práci. Byl si jistý, že mluvím pravdu, že jsem v prodejně nic neprovedla, naopak mi bylo smutno z toho, jak se po mě, mladé holce „vozili“ a nechali mě dělat těžkou práci, tahat bedny, mýt výlohy v mrazivém dešti. Tatínek přijel rozčarovaný, slyšel na mě to nejhorší a pochopil, že bez odborné pomoci odpracované peníze nedostanu.“

 

Jan Šťastný: "Jako herec nemám nikdy jistotu, že budu mít práci, snažím se dívat více dopředu, abych měl nějakou rezervu, kdyby najednou role, kterou mám hrát třeba v seriálu, slušela více někomu jinému. Všeobecně se ví, že divadelní plat není tím, co by uživil rodinu. Tedy o práci se stále bojím."

Právník

 

„Nic, jste neporušila, byla jste ve zkušební době, nebyl s vámi veden žádný kázeňský přestupek, nikde nebylo nic písemně. Nedejte se.“ Když jsem zavolala vedoucímu do prodejny a řekla mu, že jsem se poradila s právníkem a ten mi přesně řekl, na co mám ze zákona nárok, tak bylo v telefonu dlouhé ticho. Můj minulý zaměstnavatel tušil, že narazil, že na mě neušetří.

 

 

Kamarád do deště

 

„Už se mi tam nechtělo, vidět lidi, kterým jsem byla pro smích. Kamarád, takové vyšší postavy se mi nabídl, že to za mě vše vyřídí. Najednou nebyl problém. Pan vedoucí mu moje vydělané peníze vyplatil do koruny a já jsem měla o jednu zkušenost víc. Mezitím, co jsem se handrkovala o výplatu, jsem ale měla štěstí. Našla jsem si novou práci, také v Příbrami, také v prodejně nábytku, ale s jinými lidmi, kde je radost pracovat. Do práce se moc těším a nedělám nic jinak, než v předchozím zaměstnání. Jen tady nemusím mýt okna,“ dodává spokojená mladá dívka, která ví, že za svá práva je třeba zabojovat i tam, kde je práce málo.

 

Příběh Aleny, která si uměla poradit s podivnými praktikami v zaměstnání, ale i příběh Tondy, který je vděčný i za málo placenou práci v továrně, ale věří, že má jistotu v nejisté době a jen tak ho nikdo nevyhodí. Raději se uskromní, ale ví, že to, co zažíval při hledání práce, kolikrát naletěl na podvodné nabídky, to už nechce zažívat. Více uvidíte v neděli v pořadu Suma sumárum aneb Kde jsou mé peníze v 18:55 hod na ČT2.

 

více k tématu naleznete v rubrice Suma Sumárum radí

Kdybyste si mohli vybrat, jak byste pracovali?

Zobrazit výsledek

Nahrávání ... Nahrávání ...

 

 

Share on TwitterShare on MyspaceShare via email

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>